~  SVINOV  ~

         MOST NA PRAHU OSUDU

 

1.jpg (21690 bytes)

 

 

Jen málokdo z těch, kteří na svých cestách či v honbě za každodenní obživou přecházejí svinovské mosty, vnímá zvláštní atmosféru tohoto místa, skrývajícího v sobě cosi hrůzně nepřirozeného. Zahraniční návštěvníci Ostravy, přestupující zde v 80. letech z železnice na ostravskou místní dopravu, bývali zaskočeni tím, co u východu z nádraží spatřili. I při snaze o poetické líčení se nelze ubránit slovům jako nepřiměřenost či děsivost. Je to pocit, který se vnímavého člověka obvykle zmocňuje na místech, kde životní osudy obyvatel ukončila nějaká katastrofa. Dějiny se svými fakty a dobovými soudy poskytnou své vysvětlení. Chybí v nich jen jediné – osudy těch, kteří v určité dějinné éře žili. Historii jsou lidské osudy cizí. Stará historie Svinova je uzavřena. Její konec započal zbavením Svinova postavení a výsad samostatného města a jeho včleněním do porubského sídliště. Přebujelý průmysl a těžba uhlí přilákaly po druhé světové válce v dosud nevídaném rozsahu na Ostravsko nové osadníky, které bylo nutno ubytovat. Do krajnosti dovedeným podřízením Svinova potřebám gigantické noclehárny a zničením jeho nádražní čtvrti skončila jedna historie Svinova. Návraty jsou cestou do světa, jehož kontinuita s přítomností byla přervána. V regionálním tisku se občas objevují „poznatky“ o dějinách Svinova a úvahy o původu názvu obce, opisující z Kudelova díla Svinov – paměti starobylé slezské obce z roku 1926. Svinov, osada vzniklá ve 13. století kolonizací, sdílela po staletí osud desítek dalších podobných slezských obcí. V roce 1847 vstoupila do Svinova železnice, s ní průmysl a noví obyvatelé. Obec začala ztrácet původní zemědělský charakter. Západní část obce zůstávala vesnicí s grunty sedláků, jejichž rody byly ve Svinově známé od nejstarších soupisů poddaných ze 17. století. Východní část obce u nádraží měla zcela jiný ráz. Vytvářela dojem, jako by stála na okraji velkoměsta a nikoli vesnice. Rozvoj obce byl především zásluhou nádražní čtvrti Svinova. V roce 1936 povýšila československá vláda Svinov na město. Oslavy byly velkolepé. Novému městu blahopřáli český básník Petr Bezruč i německá básnířka Maria Stona Scholzová. První úder zasadil nádražní čtvrti rok 1948 a události po něm, dílo zkázy bylo dokonáno demolicemi v 70. a 80. letech. V osudech obyvatel Svinova od posledního mírového desetiletí rakouské monarchie jsou skryty všechny katastrofy 20. století. Ničeho nebyli svinovští ušetřeni. Megalomansky, ve stylu budování průmyslových aglomerací na Sibiři uskutečněná stavba "svinovských mostů" zbavila kořenů část svinovských obyvatel. Princip domovského práva, tak dobře známý z první republiky a rakouské monarchie, byl po roce 1948 opuštěn. Ke všem osobně prožitým katastrofám 20. století si tak někteří bývalí obyvatelé Svinova mohou připsat i vyhnání a zbavení vlastních kořenů.

 

2.jpg (13312 bytes)

 

„Jsme jen lidé. Žijeme v pohyblivé skutečnosti, které se snažíme přizpůsobit jako se mořské řasy ohýbají pod nárazy moře“, říká kníže v Di Lampeduseho románu Gepard. Životní příběhy obyvatel Svinova od sklonku Rakouska do 80. let 20. století, to by byl opravdu velký příběh. Silné téma i pro román ovlivňující se strhující silou čtenáře a měnící jeho pohled na svět. Příběhy skutečně prožitých lidských osudů se brání tomu, aby byly vtěsnány do oficiálního obrazu dějin. Teprve s odstupem mnoha generací, až vymřou poslední osoby, které ještě žily s pamětníky událostí, přibližuje se obraz dějin dávné skutečnosti. Padesát let ještě moc neznamená, teprve s odstupem osmdesáti a více let lze očekávat, že výklad vítězů či historie v pojetí stranických sekretariátů ustoupí obrazu, jež bude jakž takž odpovídat lidským osudům. Pak by to mohl být – slovy Milana Kundery – román, který je pomstou na dějinách.

Dostojevský v knize Výrostek prostřednictvím úvahy románové postavy vymezuje hranici památky člověka na této zemi na pouhých sto let po jeho smrti. To je doba, kdy se na něj pamatují jeho děti a vnuci. Až zmizí i ti, kteří znali jeho živou podobu, památka člověka rychle slábne, hroby zarůstají a nakonec i sami jeho potomci zapomenou jeho jméno. Tak uvažoval znalec nejskrytějších hlubin člověka v druhé polovině 19. století.

Novými, v době Dostojevského neznámými technologiemi můžeme zachytit věrný obraz podoby a hlasu člověka a uchovat jej po staletí. Přesto se ona hranice trvání památky člověka na zemi po jeho smrti zkrátila. Kdekdo zaznamenává rodinné události videokamerou, avšak v téže době jsou v antikvariátech k mání krabice rodinných fotografií. Můžeme koupit cizí rodinné snímky nejen stoleté, z konce rakouské monarchie, podlepené lepenkou s pečlivě vyhotovenými údaji o fotografickém ateliéru, ale třeba již také rodinné fotografie na leštěném polokartonu sotva padesátileté nebo ještě mladší.

Také archivy jsou součástí paměti, která zapomíná. Po stoleté činnosti finančního úřadu v Klimkovicích, do jehož obvodu příslušel i Svinov, zbyla v novojičínském archivu jen jedna krabice zaprášených listin. Po zmizelé nádražní čtvrti Svinova nezůstalo nic.

 

OBSAH

Slezsko - země ztracená

Rodný dům

Josef Uhlíř - Holič a Kadeřník / Raseur u. Friseur

Z Dolního Rakouska do Svinova

Konec rodinných gruntů

Nomen omen

Svinov není nijaký

Pod říšskou orlicí

Počátek digitálního věku

???

Geschlossen

 

 

Slezsko – země ztracená

97.jpg (14182 bytes)

Když v roce 1926 vyšla kniha o dějinách Svinova, pokládal ještě autor za přirozené opatřit ji podtitulem „Paměti starobylé slezské obce“. Odesílatelé dopisů běžně uváděli Slezsko jako místo určení zásilky a podnikatelé jako místo podnikání. V této z historického pohledu nepříliš vzdálené době každý člověk věděl, kam přísluší obec, kde má domovské právo, kde bydlí nebo kde nachází svou obživu. Bylo to jistě známo i tomu nejposlednějšímu žáčku svinovské obecné školy a všem žákům měšťanské školy ve Svinově, kam docházeli i žáci ze sousední Poruby, která vlastní měšťanskou školu neměla. Dnešní žáci základních škol srovnatelných znalostí nedosahují a nemají je ani dnešní absolventi četných humanitních oborů. Klasické vzdělání přestává existovat, ba mnohdy je zřejmě přímo překážkou pro kariérní postup. Názorným příkladem je ředitel školy v Porubě na ulici Gustava Klimenta,  vysokoškolsky vzdělaný historik, který při rozhovoru s novinářem nevěděl, že Poruba leží ve Slezsku. Nicméně i učitelé této školy si svých znalostí cení natolik, že se  1. září 2003 účastnili stávky za vyšší ocenění práce učitelů.

 

 

      30.jpg (10282 bytes) 31.jpg (10556 bytes) 32.jpg (9461 bytes)

33.jpg (11751 bytes) 34.jpg (11226 bytes) 35.jpg (11733 bytes)

 

Další